Noc s Hamletem je hold Vladimíra Holana, hold českého básníka géniu Shakespearovu, kterého považuje za největšího básníka všech dob. Věru, těžko si lze představit, kdo jiný u nás by měl vzdávat poctu gigantovi, který po staletí vzrušuje lidstvo svým nesmrtelným uměním, kdo jiný by mohl přes věky hovořit se slavným kralevicem. Holan sám říká, že na své skladbě pracoval mnoho let. Dalo by se ironicky, nikoli ovšem na jeho adresu, podotknout, že mu byl k tomu vskutku „dopřán“ čas. Nedobrá věc bylo jeho veřejné mlčení pro čtenářskou obec a množná i pro něho samého, zůstaveného příliš sobě a bez širší konfrontace svého vznikajícího díla s veřejností, bez doteku se světem, který je tak důležitý už pro kůži, aby se přižehla. Ale zase i zlé je na něco dobré. Na Noci s Hamletem je vidět, že si Holan dovedl stejně vytvořit svůj  svět, svět otázek po smyslu života a lidského bytí, které dovede postavit strmě, divoce, nelítostně, aby odpovídaly propastem, jimiž se v básni obklopil.

Ale mýlil by se, kdo by si myslil, že se jimi dává strhovat. Spíš je vyhledává a vyzývá, když vášnivě a halucinovaně diskutuje se sebou o matkách, o ženách, o pannách, o milencích,  o lásce, o dětech, o poezii, o všech hlubinách žití i zrádných třasoviskách, aby vynášel soudy i kvěy, horlil i zatracoval, což umí mistrně v promluvách biblicky lapidárních  a v obrazech tak podobných řezbám rozžhaveným nožem. Už ta síla výrazu svědčí o čedičovém čele, nastavovaném bleskům, aby se rozsvěcovaly do krásy snad hrůzné, ale doposledka se nepoddávající.

Protože se dotýká věcí, na které je těžko jednoznačně odpovědět, obchází je verši někdy temnými jako  zaklinadlo, někdy tesanými jako věštcovo  gesto, ale vždycky se smyslem aspoň obrysovitě napověděným. Právě velikost kontur je v této poezii rozhodující,  kontur mimoobzorných. Jako refrén se stále ozývá nota základní, problém člověka a bytí, člověka a jeho místa ve světě:

                Ostatně . . . Není-li Boha,

                není-li andělů a není-li i po smrti už nic,

                proč ctitelé nicoty

                neuctívají právě je, je nejsoucí?

Jaká nádherná projekce agnostika ne do světa útěšného, nýbrž stvořeného jím samým. A jaká zároveň sebeironie! I zmnožování vztahů očima zoufale nevidoucíma. Neboť i tápání modeluje a tma nahmataná není už tmou prvotní, ve které se člověk jen ztrácí. Potvrzuje to znovu strofami o umění, ve kterých už doufáním v jeho sílu se přesahuje do budoucnosti:

                Říkám ti, že umění je nářek,

                něco pro někoho, nic pro všechny,

                neboť už tím, že doufáš, jsi v budoucnosti . . .

Ale Holan se nespokojuje jediným úhlem, ze kterého obzírá nerozluštitelnou záhadnost lidského bytí. Uskakuje z hvězdy na hvězdu a sám je nakonec zaskočen lítostným pohledem, ale i ten si nechává jako meč proti sobě samému:

                I kdyby nebylo Boha, i kdyby nebylo lidské duše,

                i kdyby duše byla , ale byla smrtelná,

                i kdyby nebylo zmrtvýchvstání,

                i kdyby nebylo pak už nic, opravdu nic,

                moje, stejně jako tvoje účast na takové komedii

                byla by zas jen soucitem, soucitem s žitím,

                které je jenom dech a žízeň a hlad

                a páření  a nemoc a bolest . . .

                . . .

               Není poznání . . . Žijeme jen a jen v přeludech. 

               A přece jsme prochvíváni úzkostí,

               že ani ty nám nezůstanou,

               __ nebo že nám zůstanou navždycky . . .

(Z doslovu ku Noci s Hamletem od Vladimíra Holana, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1964)