(Dojmy a bolesti)

Vidím tě stále, jak jsi lehynce usedla – tak lehce sedá spíš pták než člověk – na vyvrácený kámen u lesní cesty: kolik podivné plaché krásy rozlilo se tvojí drobnou, trochu zvrácenou hlavou, kolik světla zanítilo se v tvých teplých hnědých očích, které jsi přiclonila stříškou svých rukou, svých dětských rukou, jaksi bezradně rozčilených a přece tichých! To pohled tam vzhůru na chrám tebe v poslední serpentině kopce svlažil takovým odleskem.

Kousek od tebe ležel rozebrán tvůj raneček – neboť poutnicí byla jsi, neznámá Slovačko, a na poutní cestě jsem tě spatřil.

Ne, nemohu zapomenout, jak lehce, jak kouzelně lehce, jak graciésně jsi seděla: Watteau nenamaloval nikdy nic křehčího, Utamaro nenakreslil nikdy nic kouzelnějšího a opojnějšího. Ne člověk, ale jakýsi akord světla a linií snesl se to na kámen u cesty – jakási duchová hračka, sylfa, víla.

V tu chvíli viděl jsem v tobě stělesněno celé Slovensko, zemi básniků a umělců, kteří o sobě nevědí a kteří se neznají – zemi dětského lidu, naivnějšího ve zlém i v dobrém, než jsme my, v němž hlasitě hovoří ještě temné prameny instinktů – větev života, na níž stěsnalo se úže k sobě než jinde vysoké i nízké, krása i umírání.

V vyčetl jsem hned všecko o tobě z tebe, jako bys byla napsanou větou. (…)

Přišla’s prosit svatou Pannu, vím. Prišla’s se modlit – za co? Snad za to, abys dostala za muže Jožku a aby tě nevydávali za Samka? Ale buď klidna: v třicátém roce nebo ještě dříve budeš zničena jedním jako druhým. Nebo za to, aby se taťka neopíjel do němoty? Ale k čemu vařili by kořalky, než aby jí lidé pili, a myslíš, že se opíjel ještě někdy někdo, aby rozradoval sebe nebo aby rozradoval jiné? Nebo aby žid byl milosrdný a neprodával vám chalupy? Ale nač by byl milosrdným žid k vám, když nejste milosrdni ani sami k sobě: není k tobě milosrdný ani tvůj bratr, ani tvůj otec a nebude milosrdným ani tvůj muž. Nebo aby obilí více sypalo? Ale kdyby sypalo více než na březích Nilu, vaší lehkomyslnosti a nemyslivosti nepřesype a nedosype.

Přišla’s prosit za zázrak. Přišla’s prosit, aby „dvakrát dvě nebylo čtyři“.

Ale svatá Panna soudí – a správně – že dnes není již třeba zázraků: svět sám celý jest dnes jeden jediný zázrak. Zázrak jest, co proudí nebem i zemí, perlí se vzduchem, hoří světlem, vzdouvá se myšlenkou a snem – a chce býti jen zachyceno, zachyceno odvážným srdcem a statečnýma rukama – ne vymodleno, ne vyplakáno. Přešel čas, byl-li kdy, kdy bůh sestupoval s nebe: dnes chce býti stažen s něho silnýma rukama. Úsměv svaté Panny zdál se mně proto včera tak bolestný, že to nemůže říci tobě a tobě podobným, a kdyby i mohla, že bys tomu neporozuměla.

Ale o tom všem ty nic nevíš. Sedíš lehce jako pták-básník na větvi života a zpíváš tenounkou písničku, rozperlenou písničku nad propastí, nad nocí, nad jícnem osudu a smrti.(…)

A jest mně tě proto dvojnásob líto, jak sedíš tu křehká křehkostí všeho, co nemá zítřka, jak sedíš tu lehynce na větvi života, nevědomý jeho vyděděnec.

Jest mně tě dvojnásob líto, že stoupáš oddaná, s touhou a s nadějí tam, odkud právě sestupuju uražený a hněvivý, hořký a bez doufání.

Vystoupil jsem včera, kam ty vystoupíš dnes. Vystoupil jsem stopami lidského hoře a ve službě lidského hoře, doufaje nalézti obětiště – a nalezl jsem jen tržiště a překupniště.

A když jsem se vracel, musel jsem projíti mimo dvě sochy, mimo sochy tvých apoštolů, Cyrilla a Metoda. Jaké dvě žalostné mátohy, jaké dva smutné hastroše učinila z nich církev, tvoje a jejich církev! Ulízaní jaksi a nakadeření, s ovčími hlavami, tupí, s jaksi mrtvými, přežvykavými zraky – tak stáli tu v bezduché a hluché póse, žalostná strašidla čehosi dávno, dávno mrtvého.

A jda mimo a sestupuje s kopce, mluvil jsem k sobě i k nim:

„Vím, byli jste kdysi reky. Oko tvoje, Cyrille, žehlo temně, jako by stihalo démony, a tvoje, Metode, obzíravě, jako by řadilo šiky k boji. Vím, byli jste kdysi reky. Tehdy bylo křesťanství ještě mladé, a nebyloli mladé docela, vy dovedli jste setřást dogmatický a historický prach, který se již vrstvil na vás i na vaší církvi. Kdo ví, kdo ví, nehledali-li jse již čin jako útočiště – jako zbraň, abyste mohli setřást tu mrtvolnou vrstvu, a necítili-li jste se chvílemi již starými a unavenými a netoužili-li jste po lázni mladých, barbarských národů? Ale ať tak, ať onak: vykonali jste kulturní čin. Stali jste se dobrodinci mého plemene. Přišli jste, jak se říká, právě ještě včas: zachránili jste je od vyhubení mečem a ohněm ve jméno kultury, ve jméno ducha, ve jméno nových cností.

Ale co dnes? Nestali jste se již dávno z požehnání otravou? Z obrany útiskem? Nejste dnes již mrtvolami, prolhanými a parfumovanými mrtvolami, jako celá vaše církev? Žila vzletem za Bernarda z Clairveaux, žila srdcem za Františka z Assisi, žila rozumem za Tomáše Aquinského, žila fantasií za Filipa z Neri a Jana z Boha – a dnes žije policií: říká se jí Jesuité. Leží strašná, těžká jeji mrtvola sesuta dnes na národech: proč se sesula na nás nejstrašnější svojí tíhou? Jaký prokletý osud, že na nejslabší sesouvají se nejtěžší břemena?

Proč dolehli jste tak těžce na svůj lid, proč jej dusíte ještě v umírání.

Víte, že váš lid jest z těch, kteří nejen že neumějí vládnout, ale neumějí ani dobře sloužit: sloužit včas, sloužit hodnotě, sloužit síle a zítřku?

Víte, že slouží nejraději mrtvolám, že uctívá jen mrtvoly, všecko, co nezasluhuje již úcty: život vystydlý a odmocněný, jeho věčný včerejšek?

Kdo zaplatil režii toho nádherného snu, kterým bylo ve své době křesťanství? (Neboť, žel, sny mají velikou režii a jsou nebezpečny jí všem slabým a chudým.)

Slované, Slované, běda, jediní praktičtí křestané světa! Kde jiní národové dopili se z této číše síly, snad proto, že dovedli ji v čas odtrhnout od úst a odstavit, vy dopili jste se dřímoty a otravy. Není to proto, že jiní pili z nápoje pokud byl čerstvý, a vy pijete, když již zvětral? Jiní vyssál všechen med tohoto snu: všecku krásu a dobrodružnost, všechen vzlet a všecku mystiku. Vám zbyl jen rmut, kalný rmut, jaký bývá u dna – smutné kvasnice tohoto snu.

Nepřišli jste pozdě, přece pozdě, Cyrille a Metode, pozdě v jiném, tragičtějším smyslu, než kdo posud myslil? Nebyli byste byli dříve odešli, kdybyste byli bývali dříve přišli? Dříve odešli: pokud jste neztrouchnivěli, pokud jste se nesesuli na svůj lid strašnou, mrtvolnou tíhou? Alespoň o dvě, o tři sta let dříve, abychom vás dříve se sebe svrhli, překonali, pohřbili čistě a vesele, vděčni a radostni?

Ale takto: Jaká je v tom spravedlnost, jaká je v tom logika, aby nás dusila vaše církev miasmaty svého rozkladu, otravou svého tlení – když byla ve věku jara a léta, zdraví a síly sytila požehnáním svých darů, svým kouzlem a svojí vůní ne nás, ale jiné?

Nepřišli jste pozdě, přece pozdě v jiném tragičtějším smyslu, než komu posud napadlo?“ –

Tak jsem hovořil k sobě i k nim, když jsem sestupoval mimo jich dvě sochy a když jsem uzřel tebe, sedící v poslední serpentině cesty, smutného ptáka na větvi života, a když mne zabolely tvé oči, tvé podivné oči, které mne odtud pronásledují: jak byly výmluvné! A jaká podivná vášnivá touha byla v celé tvé bytosti: hrdlo tvoje bylo jako hrdlo holubice nebo hrdlo srny, když žízní. Toužíš po vodě života žízní neuhasitelnou, vím to. A jdeš ke skále, jdeš ke kamení, poněvadž doufáš, že z nich tryská.

Sestupuju, a celá má bytost jest jedna jediná otázka: čím tě napojit? A hledám v celé poesii, v celé literatuře dneška hledám takových slov, ale malost a smutek jest jen, co se tlačí na rty v té chvíli.

Tma padá od východu a noc roste.

A v ní světélkují slabým pableskem již jen dvě zvětralé sochy, dvě žalostné mátohy, dvě mrtvoly: světélkují. Neboť není to světlo, jest to jen slabý, hasnoucí odlesk čehosi, co dávno, dávno zemřelo.

Ale ty jdeš přece za nimi, neboť není ti zatím jiného světla.

(BOJE O ZÍTŘEK, 1905)