CESTA Z KRISE

Vešla-li západní kultura do přechodného údobí ze senzitivního systému do jiného, ideačního nebo idealistického, a byl-li tento epochální přechod až dosud údobím tragického dies irae dies illa, pak spočívá zřejmě největší úkol naší doby, ne-li v odvrácení tragedie – což je snad nemožné – aspoň v tom, aby přechod byl co možná bezbolestný. Co může napomáhat tomuto úkolu? Ponecháváme bez diskuse stranou početné pomocné prostředky, jako jsou politické, hospodářské, vychovatelské, genetické a jiné recepty, které, jsou-li zdravé, mohou nějak umírnit tragedii, ale nikterak jí nemohou předejít anebo sloužit za cestu z této tragedie. Nejdůležitějším prostředkem k tomu zřejmě je náprava osudných chyb sensitivního údobí a plánovitá příprava na nevyhnutelnou duchovní a mravní a sociokulturní revoluci v západní společnosti. První krok v tomto směru spočívá v co možná rozsáhlém, hlubokém a pohotovém uvědomení si mimořádnosti soudobé krise naší kultury a společnosti. Je nejvyšší čas si uvědomit, že to není jen jedna z obvyklých krisí, k jakým dochází téměř v každém desítiletí, nýbrž jeden z největších přelomů v dějinách lidstva, přechod z jedné kulturní formy do druhé. Přiměřené uvědomení si nesmírnosti změn, jež nám nyní nastávají, je nezbytnou podmínkou k určení přiměřenosti zásahů a prostředků k zmírnění velikosti hrozící katastrofy. Je to nebezpečný lékař, kdo nakládá se zápalem plic jako s lehkým nachlazením. Obdobně může vzejít i veliká škoda z převládajícího pokládání soudobé krise za mírné a obvyklé nepřizpůsobení. Takové nejapné diagnosy musí být co nejrychleji zapomenuty, zároveň se všemi povrchními léky nadbytečně předpisovanými krátkozrakými sociokulturními „lékaři“. Druhý krok spočívá v jasném poznání, že sensitivní kulturní forma ve svých podstatných i méně podstatných rysech není jedinou kulturní formou a není ani bez četných nedostatků a nepřiměřeností.Ideační a idealistické formy jsou svým způsobem stejně veliké jako forma sensitivní.

Za třetí: stárne-li jedna z těchto forem a počínáli jevit známky vyčerpání, jak to činí všechny po určité době své vlády, pak naše kultura, místo aby pokračovala ve svém tvořivém životě, musí přejít k jiné základní kulturní formě – ze zkomírající formy sensitivní k formě ideační nebo idealistické nebo integrální. Jen takový vývoj ji může zachránit před úplným rozpadem a mumifikací. Proti tomuto vývoji se nelze stavět, nýbrž máme jej nadšeně vítat jakožto jedinou cestu úniku ze smrtelné agonie.

Za čtvrté: plánovitá příprava na tento vývoj zahrnuje v sobě co nejhlubší přezkoušení základních předpokladů a hodnot sensitivní kultury, odmítnutí jejích přežilých pseudohodnot a znovunastolení skutečných hodnot, jež zavrhla. Generální linie takového přezkoušení a přehodnocení leží ve směru integralistického pojetí pravdy, skutečnosti a hodnot, jak to bylo podáno v kapitole III. Ještě přesněji řečeno, vyžaduje to nepochybné doznání, že smyslová skutečnost a hodnota nejsou jen jediným aspektem nekonečně bohatší pravé reality a hodnoty, že i ony mají nadpomyslný aspekt, o němž dostáváme tušení silou svého rozumu a silou charismatické milosti nebo intuice v jejich nejvznešenějších podobách, že tato nadpomyslná stránka je nejvyšším aspektem pravé skutečnosti, a jako taková, že je absolutní, že totéž platí i o realitě a hodnotě člověka a o nejvyšších květech jeho kultury. Člověk není jenom organismem, nýbrž také nositelem absolutních hodnot. A tím je posvátný, bez ohledu na pohlaví, věk, rasu a sociální postavení, nesmí být zneužit jako pouhý nástroj k čemukoliv nebo pro kohokoliv. Podobně i velké hodnoty jeho kultury – věda a technologie, náboženství a filosofie, mravnost a umění – jsou odrazem, realisací absolutních hodnot ve světě empirickém. Proto nesmějí býti zneužívány a snižovány jako pouhé nástroje ryze smyslného potěšení nebo užitku. Jsou samoúčelné. Je-li člověk a jeho hodnoty posvátný, pak má být vztah mezi lidmi naplněn nejvyšší láskou jakožto kategorickým imperativem. Jsou-li pravda, dobro a krása nejvyššími hodnotami, pak nemohou býti dále relativisovány, snižovány na pouhé, libovolné konvence. Jakožto absolutní hodnoty jsou všechny jednou jedinou hodnotou. A proto se věda nemůže dovolávat úplného osvobození z kontroly dobra a krásy, a tudíž nemůže a nesmí sloužit zlým cílům. Učiní-li to, zneužívá svých povinností a stává se pseudovědou. Týž princip platí i pro umění. Stane-li se pouhým prostředkem smyslového potěšení a prohlásí se za osvobozena od všech mravních a poznávacích závazků, ponižuje se samo na pouhou zábavu a stává se pseudohodnotou. S hlediska integrálního je současný protiklad mezi vědou, náboženstvím, filosofií, etikou a uměním zbytečný, neřku-li zhoubný. Ve světle přiměřené teorie o pravé realitě a honotě jsou všechny jedno a všechny slouží jednomu cíli: rozvíjení absolutna v relativním světě empirickém, většímu zušlechtění člověka a větší slávě Boží. A tak mají a musí spolupracovat na splnění tohto svého nejvyššího úkolu.

Za páté: taková přeměna smýšlení západní kultury musí být přirozeně následována tomu odpovídající přeměnou sociálních vztahů a forem sociální organisace. První krok zde tedy spočívá v jasném poznání, že všechny empirické formy sociální organisace nejsou absolutní, nýbrž relativní hodnoty, za jistých okolností kladné, za jiných záporné. Totéž částečně platí o formách sociálněpolitických, hospodářských a o jiných organisacích přezrálé sensitivní kultury. Ani kapitalism, ani socialism, ani komunism, ani totalitarianism, ani soukromé, ani korporativní vlastnictví, ani mechanický individualism, ani mechanický kolektivism nejsou absolutní hodnotou. Ani monarchie, ani republika, ani aristokracie, ani demokracie, ani národní stát, ani mezinárodní federace se nemohou dovolávat toho, že jsou absolutními hodnotami. Za jistých okolností je každá z těchto forem tou nejlepší, za jistých okolností se každá z nich stane pouhým fetišem a je prázdná, planá, ba i škodlivá. Na př. tak velké hodnoty jako je národní stát nebo i soukromé vlastnictví jsou v přítomné době do jisté míry zakrnělé. Přežily dobu, kdy znamenali pro lidstvo velikou věc. Nyní jsou spíše zdrojem sociálních škod nežli sociálního blahobytu. Pramení z nich války a revoluce, krveprolití a nenávist, ba i chudoba a bída převážné většiny lidstva – pro všechny kromě vladařů a majitelů velikého jmění. Právě proto, že člověk je posvátný, žádný stát nebo jeho vladař nemá právo vrhat miliony lidí do záhuby a bídy jen proto, aby vzrostlo jeho území, vlastnictví a státní moc nebo dokonce jen jeho sláva. Časy isolovaných států jsou ty tam a lidstvo je již jedinou spolupůsobící pospolitostí. Právě proto, že je člověk posvátný, nemá žádná boháčská třída právo na rozmařilý život a vlastnit milionové jmění, zatím co obrovské miliony slušných, početných a pilných lidí jsou bez práce, bez chleba a bez základních životních potřeb. Vzájemné působení a zasahování do života, štěstí a důstojnosti všech tříd lidstva je v dnešní době tak těsné a závislé na sobě, že není ospravedlnitelna ani možna nijaká isolace. Tím nedoporučujeme ryze mechanicky komunistické nebo totalitární „zesocialisování a zkomunisování“ soukromého vlastnictví, takové mechanické procedury mohou zplodit zase jen katastrofální výsledky pro celou společnost, jako je plodily až doposud. Je nutno změnit celé smýšlení a chování, a to ve smyslu norem, jež předpisuje Kázání na hoře. Dojde-li k takovéto změně, tu do značné míry se snáze otevřou i technické cesty k přetvoření hospodářské a politické struktury. Bez těchto změn nemůže dát žádná mechanická, politicko-ekonomická rekonstrukce žádaného výsledku.

A tak je tomu se všemi hodnotami, které jsou hodnotami – prostředky – pro nejvyšší konečnou hodnotu. Většina z těchto hodnot, prostředků, hodnot nástrojných, velkých v době svého „jara a léta“, seschla, zeslábla a ztratila plodnost. Příkazem dne je přetvoření sociálních vztahů, nahrazení dnešních donutivých a smluvních vztahů mnohem ryzejšími a zbožnějšími vztahy věrnosti. Rozšiřuje-li se dnes víc a více násilí, stávají-li se smluvní vztahy planými a rozpadají-li se, jediným východiskem tu je plánovitá akce zaměřená k zavedení vztahů věrnosti. Nejenže je to vztah ze všech nejušlechtilejší, nýbrž za daných okolností není žádné jiné cesty z dnešního vítězství barbarského násilí leč cesta do říše vztahů věrnosti. O nejlepších methodách zavedení vztahů věrnosti do základů budoucí společnosti nebudeme zde mluvit, to je záležitost čistě technická. Avšak pro každou technickou formu sociální organisace je jediná cesta úniku ze soudobé nadvlády krvavého boje, a tou je uskutočnění vztahů věrnosti. Násilí a plané sobecké smlouvy nadále nebudou postačovat tomuto úkolu.

Na této cestě je tedy únik z naší tragedie. Zatím co dovolí všem přeslavným výtvorům naší sensitivní kultury, aby přežily, napraví zároveň i osudné přehmaty a znovu zavede bohatství, hojnost a rozmanitost pravé reality a hodnoty. Tím obnoví posvátnost člověka a jeho sociálního a kulturního poslání. A tím také vyrve kořeny zlého růstu našeho sociálního a kulturního života.

Bez těchto věcí nemůže být choroba zastavena a tragika přerodu umírněna. Není pochyby, že uskutečnění těchto cílů je mnohem nesnadnější nežli použití povrchních zásahů hospodářských, politických anebo „přizpůsobivých“. Náš lék se dožaduje úplné přeměny soudobého myšlení, základního přetvoření našeho systému hodnot a co nejhlubšího upravení našeho chování vůči ostatním lidem, kulturním hodnotám a světu vůbec. Toho nelze dosíci bez neustálého, namáhavého a aktivního úsilí každého jednotlivce. Takové úsilí je neporovnatelně nesnadnější nežli mechanické zahrávání si s hospodářskými, politickými, biologickými a jinými podmínkami. Pouze polovičaté zásahy vždycky zklamou, zvláště za tak veliké krise. Zkušenosti několika posledních desítiletí ukazují, že všechny dosavadní pokusy o únik s krise byly neschopné, ba mnohdy i škodlivé. Čím více si zahráváme s hospodářskými podmínkami, tím více se zhoršují. Čím více stavíme válku mimo zákon, tím se stává ničivější. Čím více se pokoušíme zavést sociální bezpečnost, tím větší nejistota vzniká. Je nejvyšší čas, abychom přestali s takovými věcmi. Nezastavují a nemohou zastavit rozkladný proces. Lék, který jsme my navrhli, je mnohem nesnadnější, ale je to jediný lék, který se projeví jako skutečně léčivý.

KRISE – DOBA ZKOUŠKY – OČISTA – OMILOSTNĚNÍ – VZKŘÍŠENÍ

Námi navrhovaný lék se nezakládá na zbožném přání, nýbrž na zdravé sociologické indukci: touto cestou se ubíraly všechny obdobné krise minulosti Lze ji převést na tuto stručnou formuli: krise – doba zkoušky – očista – omilostnění – vzkříšení. Tento pochod vždycky pozůstával v nahrazování vyschlých pramenů sensitivní kultury prameny ideačními anebo idea listickými, a po případě v tom, že na místo úpadkové sensitivní formy se dostala kultura duchovnější a již plná sil. Naopak krise vysílených ideačních a idealistických kultur vedly k jejich nahrazení kulturou sensitivní. Přesněji řečeno: problém přezrálé sensitivnosti byl vyřešen objevením se nového náboženství nebo oživením náboženství staršího. Základní přeorientování hodnot, produchovnění myšlení a zušlechtění chování bylo pravidelně prováděno formou náboženské revoluce. V podstatě všechna velká světová náboženství se buď objevila, anebo zažila svou životní renaissanci v údobích hlubokých krisí, jako na př. ve starém Egyptě ke konci Starého království anebo ke konci Středního království a Nové říše nebo v Babylonii kolem r. 1200 př. Kr. Tento jev se ukázal nejednou i v kultuře indické, v níž každá pozoruhodná krise byla doprovázena oživením hinduismu nebo objevením se a oživením buddhismu. Tentýž princip vládl v dějinách Číny, kde krise sedmého a šestého století př. K. byla vyřešena příchodem taoismu a konfucianismu. A rov něž i dějiny židovské kultury byly ve svých krisích od devátého do čtvrtého stol. př. Kr. léčeny anebo částeč ně ozdravěny prorockým náboženstvím Eliáše, Amose, Hosea, Isaiáše, Ezechiela, Jeremiáše, Ezry a jeho následovníků. A konečně, abych citovali ještě jeden důkaz, krise sensitivní kultury řeckořímské se skončila růstem křesťanství. Společnosti, jichž se tyto krise týkali, nebyly zachráněny před vyhynutím – a dejte na to dobrý pozor – „praktickými a odbornými“ zásahy hospodářskými, politickými, genetickými a jinými, nýbrž převážně přetvořením hodnot, produchovněním myšlení, socialisací chování a zušlechtěním sociálních vztahů, a to všechno vlivem náboženství. Odtud plyne formule: krise – doba zkouš ky – očista – omilostnění – vzkříšení.

Načrtněme podrobněji průběh takovéto revoluce. Jak jsem to již zdůraznil v předchozích kapitolách, na konci sensitivních údobí se počala jejich vnějšně velkolepá budova otřásat. Hmotné radosti a příjemnosti, užitečnost, bezpečnost, jistota a svoboda počaly upadat. Válka a jiné formy boje, násilí, krveprolití a zničení se staly pravidelnými hosty. Úsilí o vyzáplatování bortícího se systému vždycky ztroskotalo. Za takových okolností si lidé museli uvědomit planost sensitivní kultury, beznadějnost další věrnosti k sensitivním hodnotám a nemožnost dosáhnouti spořádaného života na tak prohnilých základech. Toto uvědomění vedlo k útěku od praporů sensitivní kultury a hodnot a k nové oddanosti k hodnotám ideačním a idealistickým, jež se projevily jako věčné, nezničitelné a nezávislé na čemkoliv hmotném a vnějším. Z této zkoušky ohněm vyšla společnosti očištěna od svých smyslných hříchů a chyb. Po skončení očisty nadešla další fáze – údobí milosti, charismatu. Údobí ničivé bylo nahrazeno údobím tvořivým. „Atomisace“ hodnot byla následována jejich universalisací a „zabsolutněním“, ziskuchtivost, rozkošnictví a užitkářství povinností, libovolná svoboda posvátností norem a spravedlností, násilné a sobecké smlouvy, ne-li vše objímající, vše dávající a vše odpouštějící láskou, tedy aspoň věr nějšími a nesobečtějšími vztahy. Náboženství, mravnost a právo zvítězily nad převahou násilí a lsti. Bůh vstoupil na místo hmotařství, duchovní hodnoty na místo hodnot smyslových. Krátce všechny sensitivní hodnoty byly nahrazeny hodnotami méně sensitivními, buď ideačními, anebo idealistickými.

Očištěna a zušlechtěna, společnost počala budovat nový dům na základech absolutna, Boha, lásky, povinnosti, oběti, milosti a spravedlnosti. Jed úpadkové sensitivní kultury byl odstraněn, boj a krveprolití zastaveno, navrátila se bezpečnost a jistota života, obnovil se pevný řád a uvolnily se svěží, tvořivé síly. Společnost i jednotlivci žili v míru mezi sebou, s lidmi, světem i Bohem. Tak se vešlo do nového údobí vzkříšení, s jeho dalekou perspektivou nového, tvořivého života.

Tak beze změn procházely velké krise minulosti. A tak projde i naše krise. Není jiné možnosti.

Kdyby lidské bytosti byly schopny plně těžit ze zkušeností minulosti a z poučení dějin, léčení by bylo snadné bez jakékoliv nutnosti zkoušky ohněm anebo bez jakékoliv vážné krise: jakmile projevil sensitivní systém první znamení úpadku, nezbytné přeorientování hodnot myšlení a chování mělo by býti provedeno postiženou společností dobrovolně. Na neštěstí „homo sapiens“, jak se zdá, je slepý vůči poučením a zkušenostem historickým a sociokulturním. Dovede těžit ze zkušeností jiných lidí ve věcech týkajících se jeho tělesného blaha. Je-li nemocen, vzdává se různých potěšení a dělá různé nezbytné oběti, na př. ulehne a užívá předepsané léky a chová se v podstatě rozumně. Takto se obvykle vyhne těžkým následkům, v to počítaje i možnost smrti. V takových věcech nepochybuje o příčinných vztazích a příčinných důsledcích. A není ani nedbalý, ani otupělý, ani neočekává nemožné.

Ale z poučení dějin, týkajícího se života a smrti, rozkvětu a choroby společnosti, se člověk neučí nikdy vůbec nic. Chová se jako by minulost neexistovala nebo jako by minulost neměla situací v podstatě obdobných těm, v nichž se nachází jeho společnost. Jako by zde nebylo kausálních vztahů a následků, jako by nebylo ničeho takového jako je sociokulturní choroba a tedy jako by nebylo potřeba obětovat chvilkové radosti a jiné smys lové příjemnosti a hodnoty na to, aby se zabránilo katastrofě daleko větší. V oboru těchto zkušeností zůstává skutečně nepoučitelný.

Na př. tváří v tvář nevyčerpatelnému počtu příkladů o pomíjivém charakteru všech nakvap vybudovaných říší, spočívajících na násilí, lidé se pokoušeli znovu a znovu, a ještě se o to pokoušejí ve své slepotě a šílenství, vybudovat věčné říše přesně stejnými methodami. Bez ohledu na věkovité zklamání, jež přineslo úsilí ovlivňovat ceny pouhou vůli vlády, tato snaha přesto trvá všude. Kolikrát lidé očekávali, že dosáhnou božského blaha pouhým mechanickým zrušením soukromého vlastnictví! A ještě se stále opakují tyto pokusy přes jejich nevyhnutelnou pošetilost. V průběhu lidských dějin bylo provedeno několik tisíc revolucí s úmyslem udělat ráj na zemi, a ještě se takové revoluce dělají přes skutečnost, že prakticky žádná z nich nikdy nedosáhla svého cíle. Každá stránka lidských dějin nese svědectví o válkách podnikaných v pevném přesvědčení, že jsou „válkou poslední“, že odstraní despotism, že zabezpečí světu demokracii, přemohou nespravedlnost, zruší bídu atd. A vidíme, že „homo sapiens“ je zcela zaujat tímto pošetilým cílem i nadále. S tohoto hlediska jsou dějiny lidského pokroku mnohem spíše dějinami nevyléčitelné lidské hlouposti!

Tato nepoučitelnost se také projevuje ve všední naději, že se dostaneme z krise pomocí nejrůznějších, snadných, ale mělkých chytračin, bez jakéhokoliv základního přeorientování hodnot, bez důkladného přeměnění myšlení i chování, bez jakéhokoliv trvalého osobního úsilí uskutečnit člověkovo božské a tvořivé poslání na zemi, místo abychom jednali jako pouhé „reflexní mechanismy“ anebo jako organismy nadané zažívacími a pohlavními funkcemi a ovládané svými „residuy“, „pudy“ a „základními reflexy“. Z toho plyne ta naše krise a z toho plyne nevyhnutelnost zkoušky ohněm jakožto jediný prostředek k poučení člověka jinak nepoučitelného. Volentem fata ducunt, nolentem trahunt. Čím méně jsme poučitelní, tím méně svobodně a podle vůle své volíme pravý směr k spáse, tím neúprosněji budeme k němu přinuceni, tím nelítostnější bude doba zkoušky, tím hroznější bude onen „dies irae“ přerodu. Doufejme, že milost pochopení nám bude přece jen dopřána a že budeme moci volit, dřív než bude příliš pozdě, cestu pravou – cestu, která nevede k smrti, nýbrž k dalšímu uskutečňování jediného lidského tvořivého poslání na této planetě! Benedictus, qui venit in nomine Domini.

(Záver knihy P. A. SOROKINA Krise našeho věku. The crisis of our age.
Preložil František D. Ondřej. Vydalo Tiskařské a vydavatelské družstvo československého obchodníctví v Praze 1948.)