Kniha Pitirima A. Sorokina Krise našeho věku je svojho druhu výnimočná: napísal ju sociológ, najlepší vo svojom čase, profesor na Harvardskej univerzite. Vychádza z exaktného sociologického štúdia, zo štatistík a údajov, historických i súčasných, presahuje však ponad nepochopiteľne, v plnom súhlase s nimi – mimo rámca svojho odboru, do hľadania zmyslu historického sociokultúrneho vývoja a vedeckou cestou vyvodzuje z neho neovbyčajne pozoruhodnú filozofiu. Je to vlastne sociokultúrna filozofia dejín, alebo lepšie: vedecká hypotéza o najpravdepodobnejšom budúcom vývoji západnej civilizácie, v závere akási sugestívna vedecká vízia, ktorá je Sorokinovým výhľadom do budúcnosti. V jeho pohľade dozadu je to odkrývanie zmyslu zhruba tridsiatich storočí európskej civilizácie; pohľad do súčasnosti je zas prenikavou, až zmrazujúcou, ale zároveň nádejeplnou diagnózou. Senzačnosť? Paradoxy? Je to naozaj kniha v dobrom zmysle senzačná; zaoberá sa totiž tým najpálčivejším, čo dnes mnoho intelektuálov nejasne pociťuje. Závery knihy sú o to vážnejším mementom, že ich odôvodňujú rozsiahle sociologické štatistiky o kultúrnom a spoločenskom vývoji západnej civilizácie oných posledných tridsať storočí.

O čo teda ide? „Každá velká kultura, místo aby byla pouhou skládkou nejrůznějších kulturních fenomenů existujících vedle sebe a bez vzájemných vztahů, představuje individuální jednotu jejíž části jsou prostoupeny týmž základním principem a vytvářejí touž základní hodnotu. Valná většina krásných umění a věd takové jednotné kultury, její filosofie a náboženství, její etika a právo, její hlavní formy sociální, ekonomické a politické organisace, většina jejich mravů a zvyků způsobu života i myšlení, to vše svým způsobem vytváří její základní princip a hodnotu. Tato hodnota slouží za její hlavní premisu a podklad. Proto tedy velká většina takové integrované kultury je ve vzájemném příčinném vztahu: mění-li se některá podstatná část, ostatní její části jsou zavázáni k změnám podobním.“

Teda vlastne v sociológii uplatnené na ten čas moderné štrukturalistické hľadisko. Sorokin zo svojich štatistík vyvodzuje, že sa v dejinách uplatňujú tri druhy sociokultúrnych systémov: ideačný, idealistický (nie v bežnom slova zmysle používanom u nás) a senzitívny. Pre všetky typy sú príklady z dejín Egypta, Babylonu, Grécka, Ríma, Indie a Číny.

Ideačný (v Európe 8. – 6. stor. pred n. l.; 6. – do konca 12. stor. n. l.) je postavený na princípe – vo filozofii, v práve, v spoločenských vzťahoch, v etike, v krásnych umeniach atď. – že pravá skutočnosť a hodnota majú nadzmyslovú, človeka presahujúcu povahu. Idealistický sociokultúrny systém (5. – 4. stor. pred n. l.; 13. – 15. stor. n. l.) založený na princípe, že pravá skutočnosť, pravda, právne, etické normy atď. sú čiastočne zmyslovej a čiastočne nadzmyslovej povahy. Senzitívny (od 3. stor. pred n. l. do 4. stor. n. l.; od 16. stor. n. l. dodnes) vybudovaný na princípe, že pravá realita a hodnota je zmyslového pôvodu. „To je právě ten princip, který vytvořila naše modení zmyslová kultura ve všech svých významných součástech: ve svém umění a vědě, ve filosofii i v pseudonáboženství, v etice i v právu; a ovšem i ve svých hlavních způsobech života i myšlení.“

Každý z týchto systémov zachytáva a vyslovuje len časť skutočnosti, ktorá je širšia a rozmanitejšia. Po odumierajúcich systémoch nastupujú systémy nové; každý z nich je vo svojom počiatku silný, zdravý a tvorivý. Po čase (niekoľkých storočiach) začne práve v dôsledku svojej jednostrannosti upadať, rozkladať sa a odumierať. Rozklad každého systému je sprevádzaný atomizáciou vedy a kultúry, rozkladom spoločenských, právnych a etických noriem i vzťahov, amorfnosťou a bezideovosťou umeleckých foriem, vzrastom vnútroštátnych aj medzinárodných nepokojov, povstaní a vojen. Skrátka: „Dříve nebo později nadejde okamžik, kdy tato společnost stojí buď-anebo: buď pokračovat oním nebezpečným směrem a trpět osudné zachraňování, anebo napravit svůj omyl přijetím jiného a přiměřenějšího systému pravdy.“

Podľa Sorokina nachádzame sa v čase úpadku sociokultúrneho systému, ktorý začal intenzívne žiť od 16. storočia. Priniesol veľké technické a technologické úspechy človeka, na nepoznanie zlepšil jeho hmotné položenie a blahobyt, ale od konca 19. storočia začína prejavovať vlastnosti ochabovania, úpadku a rozkladu. Pitirim Sorokin hovorí, že sa nachádzame na vrchole úpadku senzitívneho systému. Diagnózu určuje vo všetkých kultúrnych, spoločenských i medzinárodných prejavoch. Čoraz viac pociťuje západný človek ostrie tragického dualizmu, v ktorom sa po svete istoty ocitol, ani nevie ako: „Duše kultury je beznadějně roztříštěna. Je to dům rozdělený proti sobě samému. Temným démonem je v něm krutá válka s vlastním dobrým géniem. A démon ničení postupně přemáhá anděla tvorby.“ Žijeme zo starého, z moci cudzorodých prvkov, z čiastočných informácií, ktoré už nevládzeme, nestačíme stráviť. V beznádejnej snahe sa večne poučujeme, omieľame množstvo duševných žuvacích gúm. „Oblast západní kultury a oblast našich myslí, v níž se obráží, se proměnila ve ,světovou výstavu‘, v níž není nic k nalezení, v níž nejrůznější hodnoty bez přestání paradují, sem a tam jedna za druhou. Západní kultura přestala být výběrovým organismem. Místo toho se stala obrovským kulturním smetištěm, na něž se vyklápí bez výhrad cokoliv. Ztratila svou vlastní tvárnost, vlastní duši a svou rozlišovací schopnost.“

Teda „rozpad senzitívnej kultúry a spoločnosti“. Aký môže byť jeho priebeh a čo nás v ňom čaká? Aké sú vedecké prognózy P. A. Sorokina – vyústenie a zmysel tohto rozpadu podľa priebehu podobných kríz a prelomov v histórii?

Nepredpokladá „fysické zmizení západní populace“, úplné zničenie civilizácie aj blahobytu, ktorý priniesla, hoci ich časť – nevedno aká – „nutně zmizí ve válkách, revolucích a v anarchii přechodního údobí“. Ani „rozpad velkého senzitivního systému naší kultury neznamená ani zhoršení, ani zničení naší kultury vůbec“. To, čo nebolo celistvé, nemôže byť ani rozbité. Rozpad nezasiahne ani sily a podradné systémy, ktoré dominujúcemu systému oponovali.

Zhoršenie, anarchia, bezperspektívnosť budú sa len zväčšovať vo všetkých odvetviach kultúry: vo vede, umení, práve aj etike. Zhusťujeme a parafrazujeme: namiesto Galilea alebo Leibniza nastúpi „celý dav prostředních vědců velmi zaměstnaných studiem, jak vědět, víc a více o méně a méně věcech“, vynálezcovia a duchovia priemerní, objavujúci skôr ničiace ako tvoriace technické metódy a prostriedky. Namiesto Descartov, Lockeov, Kantov, Humeov či Comteov filozofiu zaplavia epigóni, oní senzitívni filozofi a rozpíšu sa v učených knihách „o soustavách velikých filosofů“ a v dôsledných, rozumovo chytráckych pojednaniach „o vědecké filosofii, v níž však není ani věda, ani filosofie“. Sociálne vedy? „Velice pilně budou pěstovat ve svých učeneckých pojednáních buď scestnou přesnost, nebo namáhavé propracování věcí samozřejmých, nebo učeneckou prázdnotu s veškerou alexandrijskou erudicí a s veškerou ubohostí učené neschopnosti.“

V práve? V etike? Tie „zbytky senzitivních norem chování budou víc a více relativisovány, až se změní vniveč, hrubý hedonism spolu s pokrytectvím a hrubým násilím bude na vzestupu. Společnost dostane náhubek, bude spoutána a uvržena do vězení obludami, jež sama zplodila a jež vzešly z jejího nihilismu a hedonismu“.

Avšak onen neumdlievajúci a večný elán života priam antiteticky spôsobí, že: „Na druhé straně budou se stále více objevovat přívrženci absolutních mravních norem, často se stávajíce stoiky, askety a svatými. Duše společnosti v přechodu se roztříští na jedné straně v zásadu Carpe diem a na druhé straně v ideační lhostejnost a záporný postoj ke všem smyslovým radostem. Společnost se stále více bude rozdělovat v otevřené, zcela cynické hříšníky s jejich ,jezte, pijte a milujte, neboť zítřek je nejistý‘ a v askety a svaté, kteří budou unikat světu smyslů do nových útulků, nových klášterů a nových pouští… Propast mezi nimi bude růst a společnost ve své duši a údech bude se víc a více tříštit v tyto dva extrémní typy, do té doby, než údobí přechodu pomine a vyhyne extrémní hedonism zásady Carpe diem… Jako v úpadkovém stadiu řecko-římské sensitivní kultury, tak i nyní suchopárnost v myšlení a neplodnost v tvoření bude stále více napadat celý sensitivní systém, dokud západní kultura se neprobudí z celkové planosti své přímočaře se vyvíjející kultury. Jsouc postavena před touto mrtvou skutečnost, jež kdysi byla skvělým výtvorem, bude mít jen jediné východisko ze situace. Opustit mrtvolu pro to, co je živé a tvořivé, pro ideační nebo idealistickou nebo integrální kulturní formu.“

(Mladá tvorba 1967, č. 1.)