1. HELLENISMUS
NENÍ možno přesně označit, kdy začíná národní život upadat: některé jeho projevy ještě dlouho rostou, jakoby plné zdraví; jiné se aspoň dlouho drží, nedávajíce znát, že překročily vrchol; červ, který na těle národa hlodá, bývá ukryt hluboko, a zvláště současníci o něm nevědí. Kdy se začal úpadek klasické vzdělanosti? Byl vznik řecké filosofie pokrokem nebo úpadkem? Byl intelektualismus, od života odvrácený, kterým se řecká filosofie počíná, pokrokem? Bylo pesimistické drama řecké, zvláště drama Euripidovo, pokrokem? V jakém smyslu pokročila řecká vzdělanost skrze Aristotela? A v jakém smyslu máme tu rozuměti slovu pokrok: pokrok Řeků, lidstva, umění, civilisace? Není na tyto otázky prosté odpovědi. Řecká filosofie byla sice pokrokem v tom, že objevila kritiku, metodu, vládu rozumu; ale byla rozkladným prvkem tím, že lehkomyslně přezírala skutečné politické, mravní, náboženské, potřeby lidu. Řecká tragedie byla pokrokem umění, ale její pesimismus byl úpadkem proti době Homérově. Aristoteles vyvrcholil řeckou filosofii, t. j. její racionalismus a metodičnost; jeho nepolitičnost a náboženská i mravní suchopárnost byly však úpadkem. Celkem však řecký národ procházel vlnobitím pokroku a úpadku – a při tom od sedmého století, od dob Thaletových klesal a klesal; v době Sokrata, Platóna a Aristotela byl v politickém rozkladu, ale filosofie tehdy vznesla se do výše. Přesné definice, kritika pojmů, nauka o ideách a substancích, t. j. vůbec metafysika byla ovocem jejich nesmrtelného díla. Ale na samotných těchto světových hrdinech filosofie je vidět stopy úpadku doby. Byli svědky a spoluvinníky politického rozkladu vlasti a kulturního rozkladu tehdejšího světa; kosmopolitismus, pasivní poměr k životu, nechuť k veřejným otázkám, aristokratismus jsou jejich dílem.

Přišel Alexander Veliký (323 př. Kr.) a otřásl celým tehdejším světem; staré státy se rozpadly politicky i kulturně. Nastaly politické zmatky; lid se pomíchal; řecká města byla zpustošena. Konečně ovládl Řím, napřed republika, pak císařství. Řečtí filosofové tuto novou politickou situaci připravovali; jejich politická apatie a kult silné vůle byly průpravou pro absolutismus. Už nebylo světového antagonismu mezi Asií a Evropou, jaký se projevil bitvami u Marathonu, u Thermopyl, u Salamis. Už nebylo kulturní povýšenosti Řeka vzdělaného nad barbary; už nebylo suverénnosti řeckých obcí! Fuit Ilium! Kultury západní a východní se teď promíchaly; nastal kulturní chaos; staré ideály umíraly, nových nebylo: žádná jistota náboženská, žádný pevný směr literární, žádný sociální; žádná energie, žádná jará výbojnost; nebylo vůdce ani filosofického ani mravního ani náboženského. Jen politické zřízení římské bylo železné a i dále vládla řečtina jako dorozumívací řeč. V tomto kolotání člověk nenacházel jiné záštity než doporučování příliš chladné, aby zachoval duševní rovnováhu, a než chaos mythů, zmatenou to ozvěnu dávných způsobů víry, teď odumírajících.

Tehdy nastalo druhé, dlouhé období antické kultury, unavené, nekritické, bez duchovního vedení, pro které se ujalo jméno hellenismus; trvalo asi 600 let, až asi do sv. Augustina (nar. 354 po Kr.).

Svět se pomíchal bez ohledu na rasy a kultury; bohužel, řečtí klasikové byli postaveni na roveň orientálnímu mythu a z obojího byla učiněna směs. I v Asii se v tuto dobu sice tu a tam zachycovala řecká vzdělanost, ale protože domácí předpoklady pro ni byly nepatrné, ujali se v Orientě jen povrchní její napodobeniny. Řecký jazyk a řecký způsob myšlení rozšířily se teď po světě; po 3. stol. po Kr. však význam řečtiny v západní části říše klesal a ustupoval před latinou. Střediskem filosofických škol dlouho ještě zůstávaly Athény. Školy filosofické se tam rozmnožily; některé měly mnoho žáků, byly tam zvláště tyto školy: akademie, škola peripatetická, stoa, škola Epikurova a skeptická. Současníkům se mohlo toto rozmnožení škol snad zdát pokrokem; kdež však byla stará kritičnost a výbojnost! Vzniklo mnoho škol i v Orientě: v Pergamon, Smyrně a ovšem v Alexandrii. Toto město, založené při ústí řeky Nilu, se stalo vlastním kulturním střediskem života doby hellenistické: sem se soustředily knihovny, tu působily specialisté vědcové, odtud, z této „pokladnice řeckého vědění a egyptských tajemství“, jak Alexandrii nazývá řecký spisovatel z doby Vespasiánovy, se šířila směs orientálního mythu a řecké filosofie, Alexandrii pokládali za středisko svého kulturního života hellenističtí Židé, tu bylo také středisko první inteligence křesťanské.

Nejslavnější učenci antičtí působili v této úpadkové době: tehdy Eukleides napsal první učebnici geometrie (kolem r. 300 př. Kr.), Archimedes ze Syrakus zakládal mechaniku (287–212 př. Kr.), Apollonius z Pergae učil teorii o kuželosečkách, Heron prováděl experimenty mechanické, Aristarch ze Samu (kolem 280 př. Kr.) učil, že se země točí kolem slunce, Hipparch z Nicaey (2. stol. př. Kr.) sestavil katalog hvězd, Claudios Ptolemaios (kolem 150 př. Kr.) napsal velké dílo astronomické, které vládlo pak až do Koperníka; tam působil i zeměpisec Eratosthenes a učil se lékař Claudios Galenos. Přírodověda, astronomie, mechanika, geografie, medicína, gramatika a ediční činnost rozkvetly.

V této době se rozmohla metoda komentování filosofických a jiných spisů, zvláště komentování Aristotela; už u tohoto učitele starověku a středověku jsou až příliš zřetelné náběhy k této metodě, která se vyžila až na konci středověku. V čem záleží komentování autora? Dnešní filosof užívá filosofie cizí, aby na ní vyložil zásady filosofické; hledíme studiem Platóna pochopit, v čem záleží „idealismus“, píší se spisy o mystice u Parmenida, o „etice Sokratově“; tu si předem ustanovujeme vlastní pojem (idealismus, mystika, etika) a studiem daného literárního materiálu jej propracováváme. Antika ani středověk neznaly této metody; nenajdeme tam soustavného spisu po způsobu našich monografií o otázkách, které byly tehdy aktuální, na př. o substancích, o druzích a rodech, o nominalismu. Neuměli se ještě tak samostatně povznést nad vědní materiál, aby jej zformovali v jedno thema. Místo toho usedli nad daného spisovatele, drželi se jeho textu a řádku za řádkou jej „vykládali“, hledajíce, co všechno si lze myslit (nejen co si autor myslil) při každém výroku. Následkem toho jsou komentáře velmi podrobným, ale i chaotickým výkladem nad textem daného autora a nebývá lehké, vybrat si z něho vlastní učení ať komentované ať učení komentátora. Tak byl komentován Aristoteles, Ptolemaios, Hippokrates, Galenos atd. Zvláště Alexandria se stala v starověku střediskem komentátorů; středověk dokonce si tuto metodu oblíbil.

Věda a filosofie byly popularisovány; učitelé rádi ukazovali na to, jak je filosofie lehká a jak se její kvintesence dá shrnout pro potřebu paměti v několik hesel. Mládež se učila výrokům slavných filosofů. Přestalo pronásledování bezbožných učitelů moudrosti, filosofie se mohla cítiti svobodnější v císařském Římě než v demokratických Athénách; což nebyli teď i císaři filosofy, nenavštívil slavný císař římský filosofa Plotina v jeho útulku? Filosofie se stala dokonce svého druhu náboženstvím, podávala předpisy životosprávné místo starých přikázání božích: Epikur, jeden ze zakladatelů školy v této době, jednal spíše jako zakladatel nového náboženství než jako osnovatel nového systému filosofického.

Současník mohl mít v hellenistické době dojem, že lidstvo pokročilo. Byla stavěna moderní města s dlážděnými ulicemi, nejen v Italii, ale i v Asii; byl zámořský obchod až s Indií, vedený z velikého mezinárodního, učeného města Alexandrie. Byla i věda, filosofie, umění, i spekulace o rovnosti lidí. Ba i mír vládl tehdy, a lidé byli domýšliví na materiální blahobyt. Takto si pochvaluje Plutarch svoji dobu, nad níž dnes krčíme rameny: „Neboť dnes odpočíváme docela v měkké dřímotě míru; všechny naše války jsou ukončeny… A není žádné změny, žádného tajemství, nic nebezpečného, nýbrž jsou jen prosté a obyčejné otázky o drobnostech denního života, jako má-li se muž ženit, má-li cestovat po moři, nebo má-li půjčovat peníze na úroky.“ Jaké štěstí! Všechno bylo, co hrdlo ráčí, jen víra v život, elán vital scházely. Někteří dnešní lidé, zaslepení materiálním blahobytem dnešním, zvláště Američané, nevidí ironie v chvále hellenistické doby, jako prý znamení pokroku civilisace…

Bylo tedy mnoho vnějších úspěchů pro filosofii. Nebylo však pevné víry ve filosofickou práci: neobjevil se žádný výbojný a konstruktivní duch; vládla jen detailní nahodilá práce: quae philosophia fuit, facta philologia est. Místo dialektiky rétorika, místo hledání pravdy triviální etika a politika, místo zápasu o novou pravdu popularisace. Nebylo odvahy rozumět starým filosofům; přišlo teď do módy, smiřovat Platóna a Aristotela a ukazovat, jak ve všem souhlasí. Od druhého století sluje filosofem nejen učenec, učitel, teoretik, lékař, umělec, vyšší úředník (na př. mistr v kamenných lomech anebo tesař), nýbrž i gladiátor, adept tajné vědy a čarodějník. Víra v Olymp už byla dávno ta tam, zůstalo jen pověrečné zaříkávání božstev, sebraných bez ladu a skladu z celého světa. Kosmopolitismus, t. j. vnitřní lhostejnost k duchovním věcem, je v každé formě slabostí; kosmopolitismus náboženský, jaký zavládl v době hellenistické, byla jen forma pověry. „Náboženstvíse stalo východiskem a střediskem všeho možného zbožného čarodějnictví a posvátného švindlu… zbožná prostota a podvod spekulující se k vůli tomu odívaly do pláště vědy.“ Jestliže už v klasické době filosof utíkal od veřejné odpovědnosti, libovali si teď filosofičtí slaboši v malomocném pohrdání vlivem ve světe: „Mudrc se neúčastní politiky a nebude chtít být vládcem,“ vykládá Epikuros. Zvláště zaráží, že filosofové teď přezírají i vzdělání: „vědecké vzdělání je zbytečné“, řekl Zeno, zakladatel Stoy, a Epikuros nesoudil jinak.

Poslání filosofie se změnilo; už dávno to nejsou rovnocenní členové společnosti, na jejichž duchaplné výroky okolí čeká a zaznamenává je pro budoucnost. Teď jsou to popularisátoři, asketikové, domácí učitelé, učitelé na veřejných školách, ale pořád ještě neorganisovaní. Mezi nimi je příliš mnoho cizinců, zvláště z Orientu. Někteří z nich napsali mnoho spisů, někteří byli plodnější než Aristoteles; žádný z nich však nezanechal filosofického díla, hodného připomenutí. Orientální pojetí života se šířilo; Pythagoras druhdy nosil jako odznak filosofův bílý plášť; ten se teď stal uniformou filosofickou. Z filosofie této doby, ze stoicismu a epikureismu je slyšet obdobné tóny jako z čínského učení Konfuciova a Laotseho; novoplatonismus a novopythagoreismus připomínají orientální mystiku, a synkretismus je obdobou rozplývavých kultů asijských; pesimismus a únavné řeči stoiků o utrpení a jeho překonání připomínají Budhu.

Vláda mythu se uplatnila oživením okultismu, zvláště astrologie a magie. Byla to zlatá doba čarodějnictví všeho druhu, od konce 3. století stát znovu a znovu byl nucen tresty stíhat astrologii, prorokování budoucnosti, magii. Řekové doby klasické ještě neznali babylonského mythu, podle něhož osudy člověka jsou určovány konstelací hvězd. Teprve po Alexandru Velikém se dály pokusy zavádět astrologii do stoické filosofie, pokusy opírající se o domněle tajemnou literaturu egyptského původu. Tehdy i magie, založená na mythu o universální sympatii všech věcí, se začala šířit; mágové si přičítali nadlidskou moc, ovládali zlé duchy a dovolávali se Persie jako vlasti svého učení. Svět je podle nich pln duchů dobrých i zlých; naplňují vzduch jako mikroby a do všeho zasahují. Nezpůsobují sice přímo věci (nebylo dosti odvahy jim to přičítat); jsou spíše jen ukazovateli vůle boží, tak jako hvězdy nic nezpůsobují, ale přes to „znamenají“ štěstí a neštěstí.

Rozumíme-li temnou dobou lidstva takovou, kdy se lidé malátně potácejí světem jako mouchy na podzim, žijí snad ve městech výstavných, snad mezi mnoho knihami a školami, ale jsou tak slabí, že neumějí než počítat rány, které se na ně sypou se všech stran od barbarů, pak hellenismus byl nejtemnější dobou civilisovaného lidstva.

(9. kapitola z Dějin filosofie 1. Starověk a středověk.
Vydal Jan Laichter v Praze 1932.)